Můj zcela nevýznamný blog

Moje kamarádka ze Švýcarska, která přijela na měsíční rekreační pobyt do ČR mne požádala, zda by nemohla navštívit mé známé, kteří už dlouhá léta chovají vlky. Jejím životním snem bylo, setkat se s pravým karpatským vlkem tváří v tvář a pokud možno s ním vejít i do fyzického kontaktu. Všichni, kdo máme československé vlčáky, jsme tak trochu poznamenáni “vlčím komplexem”. Po dlouhé snaze se mým známým dovolat (byli v zahraničí, jak posléze vyšlo najevo) se nakonec podařilo domluvit termín návštěvy. A tak jsme jeli (ne daleko, bydlí v Praze 6).

Přijeli jsme odpoledne a vítal nás za plotem jejich československý vlčák spolu s roční karpatskou vlčicí ve výběhu. Mrkli jsme na posledního bílého kanadského vlka, kterého mají a přes mříže se nechali očuchat a podrbali pár karpatských vlků, kteří už překročili věk 10 let a jsou tedy na zaslouženém odpočinku. Tedy to jsme si tak původně mysleli. Mí známí oznámili, že do domu nemůžeme, protože před několika dny u nich byla návštěva a že ji mladí vlci, které mají doma, napadli. Přirozené instinkty obrany území před vetřelci totž zafungovaly. Takže máme počkat venku a půjdeme s nimi na procházku, protože oni venku jsou v pohodě. S napětím jsme očekávali vývoj situace …

Po chvíli vylezla ven dvě tříměsíční vlčata s postroji na vodítkách. Vlčice úplně klasicky nedůvěřivá, se snahou se nám co největším obloukem vyhnout. Ovšem vlk se k nám hned vrhnul a vyžadoval drbání a hlazení. Moje švýcarská kamarádka nevěřila vlastním očím a stále dokola se ujišťovala, zda jsem dobře rozuměl její otázce v němčině a zda opravdu je tohle čistokrevný karpatský vlk. Moji známí ji opakovaně ujistili, že ano, že její hochdeutsch jsem rozuměl velice dobře.  Oba sourozenci jsou potomci páru vlčích seniorů, kteří se ještě na stará kolena postarali o uchování svých genů.

Tak jsme šli na procházku. Vlčata byla úplně v pohodě a když jsme vyšli na louku mimo dopravní ruch, odepli vlkovi vodítko a vypustili ho volně na louku. Čekali jsme, že budeme muset volat nakonec odchytovou službu, aby se mohl vrátit domů. Nicméně k našemu překvapení stačilo zavolat a vlček přímo zběsilým úprkem a s vrtícím ocase se přihnal a ihned zaujal pohotovostní polohu na zádech v očekávání, že za svůj výkon bude odměněn řádným podrbáním na břiše.

A aby příhod s vlčaty nebylo dost, na horizontu se objevila dvojice maminky s dcerou a malým bílým psíkem, zřejmě bišonkem. Vlček musel jít zpět na vodítko, ale když přišli až k nám, řekli, že jejich mazlík je taky ještě štěně a že si mohou pohrát. Vlček byl znovu vypuštěn a i do té doby odtažitá jeho setra na vodítku se přidala k hrátkám. Pak se maminka začala obdivovat, co to máme za rasu. Když se dozvěděla, že karpatské vlky, chvíli na nás všechny koukala a nevěděla, jestli nemá volat profesora Chocholouška. Nicméně si vzpomněla, že vlastně ví, že pár ulic od jejich domu někdo vlky chová a uvěřila. V tu chvíli vytáhla mobil a začala si zuřivě vše natáčet a fotit. No, není divu, čí pes má možnost si pohrát s představiteli svých pravěkých příbuzných, ze kterých vzešel. Po jejich odchodu už byla i vlčice přístupná občasnému kontaktu, hlavně když její brácha si užíval drbání i chování v náručí. To pak přišla sama i když pohladit od cizích se nechala jen letmo.

Zpáteční cesta byla trnitá. Byli jsme na to upozorněni předem. Oba totiž vytušili, že při obratu směrem zpět pomalu končí jejich procházka a tak začali stávkovat. Lehali si, jakože jsou unaveni nebo donekonečna očuchávali jeden drn, jakože je tam něco tak zajímavého, že je třeba tu ještě nějakou tu hodinku zůstat. Nakonec musela moje švýcarská kamarádka vlčka vzít do náručí. Říkala, že to byl její sen, takhle mít na rukou vlka. Ale po několika minutách už vystřízlivěla, vlček měl už přece jen dost přes 10 kg a tak se docela pronesl.

Nakonec jsme dorazili zpět a moje kamarádka zářila štěstím. Splnil se jí velký sen – celé odpoledne si mohla hrát a mazlit se s vlky. Plánuje přijet v prosinci a tak návštěva u vlků zcela jistě bude jedním z hlavních bodů programu jejího pobytu. I mne návštěva u vlků nadchla, budeme muset na Prahu 6 zajíždět častěji.

Zdar a sílu

PS: Franziska není žádná začátečnice v kynologii. 12 let byla vzornou majitelkou naší Cakary Šedý chlup, která bohužel v březnu 2014 přešla na druhý břeh …