Můj zcela nevýznamný blog

Prakticky v centru Strakonic leží nenápadný rohový dům s už hodně ošuntělým vývěsním štítem, který hlásá, že je tu hotel. Naproti tomu restaurace v přízemí září novotou. Jmenuje se, jak jinak ve Strakonicích, Švanda Dudák. A protože slibuje typickou regionální kuchyni, byli jsme zvědavi, co nás ve Strakonicích čeká.

Interiér restaurace je zjevně poměrně nový a je členěn do dvou hlavních částí a několika salónků. Usadili jsme se u stolku u okna. Jídelní lístek už byl na stole připraven a tak jsme mohli začít vybírat. Trochu nás překvapilo, že mezi jinak opravdu místními typickými jídly se skvěly mexická polévka, tortilly a dokonce jedna celá část lístku s těstovinami na italský způsob. Nějak nám to k téhle restauraci nesedělo. K dispozici bylo i denní menu, takže bylo z čeho vybírat. Zvolili jsme šumavskou bramboračku, jako předkrm potom smažené hovězí dršťky s bramborovou majonézou balené v trojobalu a doplněné o měsíček citronu. Z hlavních jídel nás zaujala z denního menu hrachová kaše s klobásou, volským okem a kyselou okurkou. Ze stálé nabídky jsme si nechali doporučit vepřový steak z kotlety s cibulovou krustou na mačkaných bramborech s petrželkou. K pití jsme si dali minerálku a místní polotmavé pivo Klostermann.

Především nás překvapila neuvěřitelné milá, ochotná a komunikativní obsluha. Tedy až na jednu výjimku a tou byl vousatý mladík-číšník, který nevypadal, že by svou prací byl nějak nadšen. Pití, polévka a předkrmy dorazily takřka současně a velice rychle. Polévka byla naprosto dokonalá. Voňavá, chutná s houbami prostě Šumava na talíři. Nejvíce jsme se ovšem těšili na smažené dršťky. Byly servírované stylově ve skleničce na prkénku a byly skvělé. Smažené zřejmě na sádle, takže krásně voněly. K nim opravdu výtečná bramborová majonéza a skvělý domácí chléb. Kromě toho, že chyběl ten deklarovaný kousek citronu, to bylo naprosto dokonalé.

Po chvíli čekání dorazily hlavní chody. Česká klasika – hrachová kaše s klobásou a okurkou byla dobře připravená, chutná. Snad jen dvě výtky. Volské oko znamená, že je to bílek v jehož středu je žloutek. Tak by také mělo být servírováno. Nikoliv, jak jsme to dostali, že bílek byl roztrhaný po celém talíři. Druhou výtkou bylo to, že na jedné straně talíře se nám okolo kaše rozléval doslova rybník tuku. Ten se naštěstí do kaše nevsakoval, takže jsme si tuhle klasickou hotovku užili.

Obsluhou nám doporučený steak byl také výborný i když malinko sušší. Mačkané brambory ho perfektně doplnily, stejně jako výpek. Za zmínku stojí ale deklarovaná cibulová krusta. Byla chuťově výborná, jen s tím, že to žádná krusta nebyla. Už jsme se s tím opakovaně setkali, že kuchaři si pletou pojmy. Krusta znamená křupavou kůrku na povrchu. Tohle byla zjevně na pánvi změklá cibule, smíchaná s hořčicí a vejcem a poté krátce zapečená na mase. Takže byla stále měkká a rozbředlá. Chuťově doplňovala ale maso skvěle.

Na závěr jsme se ještě rozhodli pro dezert. Ze tří nabízených jsme vybrali hrušku vařenou v červeném víně s vanilkovou zmrzlinou a oplatkou z listového těsta. O co rychleji přišly předchozí chody, o to déle jsme si museli počkat na dezert. A nutno říci, že byl čerstvě připravený ale kromě skvělé zmrzliny nás chuťově nijak nezaujal. Hrušku v červeném víně dělá dnes spousta podniků a s podstatně výraznější chutí. Načervenalá řídká tekutina dávala znát, že se jedná buďto o hodně levné víno, zředěné vodou nebo spíše kuchař prostě po uvaření hrušek zbylý vývar nezredukoval.

Placení proběhlo bez problémů. Za náš bohatý oběd jsme zaplatili 466 Kč, což je cena více jak férová. Přes výtky bychom se do restaurace rádi ještě vrátili, protože celkový dojem byl pozitivní.
A ještě jednu malou doušku. Pokud chce host jít na toalety, musí vyjít z restaurace do hotelové části, kde jsou toalety. V tu chvíli se ale ocitne asi tak o 30 let zpátky v čase. Toalety poměrně dost nepříjemně zavánějící a staré zjevně jako omšelý vývěsní štít hotelu …