Můj zcela nevýznamný blog

Pokud nejste pejskaři, ani tenhle článek neotevírejte, protože zřejmě buďto nebudete rozumět nebo si budete myslet, že jsem se zbláznil (což ovšem není zcela vyloučeno). Ale majitelé a chovatelé psů budou jistě rozumět a zcela jistě se najde i dost těch, kteří budou hrubě nesouhlasit. Ale právě proto to tu píšu. K napsání tohohle povzdechu mne inspirovala účast na Speciální výstavě ČsV v Litoměřicích 11.10.2014. Byla to po nějakých 8 letech první podobná výstava, které jsem se účastnil.  Nečekal jsem nějaké převratné změny ale to, že situace je ještě horší než před lety, to mne dost nemile překvapilo. Takže začnu “od Adama”.

Předně se omlouvám za délku mého elaborátu a taky za to, že tu nebudou žádné fotky. Délka je dána sílou problému a fotky jsou zbytečné, protože se nejedná o konkrétní psy (s výjimkou Hokyho, viz. níže) ale o obecné pojednání. Děkuji předem za shovívavost a trpělivost.

Výkladový slovník Ústavu pro jazyk český uvádí význam slova výstava jako “vystavování uceleného souboru předmětů někt. odvětví průmyslového, uměleckého ap.; místo, kde se vystavuje; soubor vystavených předmětů.”. Tedy Výstava psů by měla být především akce, kde majitelé vystavují své psy, tedy předvádějí je ostatním návštěvníkům a vystavovatelům. Slovo “výstava” v sobě neobsahuje ani náznak toho, žeby hlavním smyslem akce mělo být nějaké soutěžení nebo podobně. Takové aktivity jsou na výstavě  už ze smyslu slova jen přidružené a podružné. Přesto se výstavy psů staly pro většinu účastníků (čest výjimkám) pouhoupohou honbou za skvělými oceněními a tituly. Pominu majitele těch plemen, které nemají jinou možnost posouzení svých psů pro vhodnost do chovu, než jsou výstavy. Tam je to něco trochu jiného, protože majitelé, pokud chtějí mít psa chovného, tak s ním prostě na výstavu jít musí. Protože situaci u těchto plemen neznám, neb nejsem majitelem takového psa, dále se zaměřím pouze a jen na československé vlčáky, které mám tu čest k dnešnímu dni už přes 17 let vlastnit a chovat.

Výstava má být radostí a ne drogou

Vždy jsem svou účast na výstavách považoval za výtečnou příležitost setkat se s podobně “postiženými” lidmi, jako jsem sám – tedy s majiteli československých vlčáků. Navíc jako příležitost své psy ukázat na veřejnosti a pochlubit se s nimi, neboť má vlčáky narušená osobnost obsahuje značnou dávku ješitnosti. Nebudu lhát když přiznám, že mne samozřejmě vždy zahřálo, když můj pes nebo fena dostali nejlepší možné ohodnocení a popřípadě i nějaký titul. Ale kvůli nim jsem nikdy nevystavoval. Na druhou stranu chápu, že právě hodnocení a tituly jsou velice silnou návykovou látkou, které se velice těžko brání a na níž se člověk stane lehce závislý. Vždyť moci se pochlubit řadou titulů je čest pro každého majitele, i když na druhou stranu, nezískal je majitel ale jeho pes a tedy je to ocenění nikoliv jeho, ale toho, kdo vybral pár rodičů psa a štěně odchoval. Ten má totiž na kvalitě psa ve smyslu výstavním, drtivě větší podíl než majitel. Ale i tady by mělo platit, že lidé závislí by se měli léčit a neměli by být ostatními přijímáni jako vzor, hodný následování.

Přes správný význam slova “výstava” se výstavy psů prostě nemůžete účastnit, pokud se nepřihlásíte do soutěže, ve které se posuzuje. Co se tu vlastně posuzuje? Tady a i v dalších odstavcích si vypomohu normou nejpovolanější – tedy platným výstavním řádek FCI resp. ČMKU. Z mezinárodního (FCI) i národního (ČMKU) výstavního řádu nevyplývá nic jiného než to, že psi jsou posuzováni podle svého souladu s příslušným standardem plemene. Není tu ani zmínka o způsobu předvedení, prezentace, čistotě srsti nebo podobně. Výstavní řády mluví pouze a jen o tom, že rozhodčí posoudí soulad psa se standardem. Tedy kartáčování, ondulování, pudrování apod. jsou postupy zcela zbytečné a pro vlastní posouzení a udělení známek a titulů by mělo být zcela jedno, jestli je pes načesán a čerstvě vykoupán nebo se těsně před vstupem do kruhu vyválel v bahnité louži. Pochopitelně každý majitel chce svého psa předvést jako co nejkrásnějšího a nejdokonalejšího, ale pro rozhodčího by mělo být pouze a jen jedno hledisko a tím je standard plemene. Tady první citace z výstavního řádu ČMKU (článek 10. bod 4.):  “Při posuzování se rozhodčí řídí standardem FCI v jeho plném znění. U plemen dosud neuznaných FCI a plemen nově vznikajících dle standardu schváleného členskou zemí FCI, která je jejich garantem.”

Jak to tedy funguje ve skutečnosti?

Psi jsou posuzováni v mnoha případech rozhodčími, kteří o plemeni nevědí vůbec nic natož aby znali jeho standard. Jak jinak si vysvětlit například hodnocení československého vlčáka, ve kterém je mu vytýkána jako závažná vada “žlutohnědé oko” (ve standardu je požadováno “jantarově zbarvené”), nebo dokonce “příliš krátké uši” (ve standardu požadováno “krátké tzn. ne delší než 1/6 výšky v kohoutku”). To jsou extrémy, které ovšem občas jsou především na zahraničních výstavách k vidění. Ale nejásejme, ani u nás a na Slovensku, tedy v zemích původu plemene, není situace nejrůžovější. Lidé kteří podlehli návykové látce zvané “tituly” jsou považováni zjevně za zlatý fond pořadatelů výstav a tak právě jim zjevně vycházejí rozhodčí vstříc. Jak jinak si vysvětlit to, že ve výsledcích výstav se to jen hemží zadanými známkami “výborná” a jen něco málo “velmi dobrá”. Se známkou “dobrá” se setkáme jen zcela výjimečně a “dostatečná” se snad ani neuděluje (alespoň já jsem se osobně nikdy na výstavě s ní nesetkal). Pokud bychom se na plemena dívali prizmatem těchto výsledků výstav, pak je plemeno v té nejlepší kondici, jen se to v něm hemží takřka ideálními jedinci a tedy k ideálnímu cíli, který ve standardu stanovili tvůrci plemene už zbývá jen malinkatý krůček. Ten kdo se pár let pohybuje v naší deviantní “čévéčkářské” komunitě ale moc dobře ví, že skoro úplný opak je pravdou. Jak je to možné?

Opět si vezmu na pomoc citace z výstavního řádu ČMKU, tentokrát z bodu 5., který stanovuje, jaké známky a podle jakých kritérií zadávat. Takže k té nejvyšší:
“výborná: –Tato známka smí být přiznána jen takovému jedinci, který se velmi přibližuje ideálu, jak ho popisuje standard a je předveden ve výborné kondici. Jeho povaha musí být harmonická a vyrovnaná. Typem musí pes odpovídat své třídě a musí mít prvotřídní postoj psa. Převaha jeho kvalit musí vyvážit jeho drobné nedostatky. Musí vykazovat typické vlastnosti svého plemene.”
Je třeba k tomu něco dodávat? Je jen třeba si několikrát a pomalu přečíst přesné znění a pokud člověk netrpí poruchou chápání čteného textu tak musí být jasné, že známku “výborná” by na výstavách měl dostat jen pes nebo fena, která vysoce vyniká nad průměr a takřka dosahuje ideálu. Kolik takových zvířat v populaci máme a kolik z nich se účastní výstav ?

A teď k druhé nejvyšší, jejíž zadání na litoměřické “speciálce” mne k napsání téhle dlouhatánské litanie vlastně motivovalo:
“velmi dobrá: – Tato známka se přiznává takovému jedinci, který má typické vlastnosti svého plemene, vyvážené proporce a je v dobré kondici. Prominou se mu drobné vady, nikoli však vady morfologické. Toto ocenění může být uděleno jen prvotřídnímu jedinci.”
Všimněte si hlavně poslední věty. Pokud paní rozhodčí Iveta Nováková zná alespoň výstavní řád (což si myslím, že by měla být ta nejzákladnější kvalifikace rozhodčího), jak mám potom chápat to, že se mně a minimálně ještě jednomu účastníkovi za udělení známky “velmi dobrá” v kruhu omlouvala??? Známka “velmi dobrý” by měla být pro každého majitele čest a měl by na ní být hrdý. Protože nikdo není dokonalý, tak má nějakou tu “mušku” ale jinak je prvotřídní.

A teď ke známce, za kterou se dnes majitelé stydí a raději ji z nepochopitelných důvodů nikde neuvádějí:
“dobrá: – Toto ocenění se uděluje jedinci, který sice vykazuje znaky svého plemene, ale má viditelné hrubší vady. Dobré znaky by měly převážit chyby, takže pes může být považován za dobrého představitele plemene.”
Opět by si každý měl přečít poslední větu, tedy především ale všichni rozhodčí. Z výsledků bonitací vyplývá, že tomuto hodnocení odpovídá ne-li většina, tak alespoň 50% předvedené populace. A na bonitaci o žádné tituly nejde a tedy se oproti výstavám posuzuje více či méně bez nějakých emocí a snahy hodnocení výrazně vylepšit. Jak je možné, že pes, který na bonitaci má v kódu K1 (dlouhý ocas), dostane na výstavě známku “výborná”, první pořadí a titul CAC? Copak je rozhodčí zcela slepá, že nevidí, že pes má ocas delší, než je stanoveno ve standardu?

Známka, se kterou jsem se osobně nikdy nesetkal, přestože jsem ji jednou navrhoval (viz níže):
“dostatečná: – Toto hodnocení obdrží jedinec, který sice vykazuje znaky svého plemene, ale jehož tělesnému vzhledu chybí do ideálu velmi mnoho, nevykazuje obecně přijímané charakteristické znaky nebo jehož fyzická kondice není dostačující. “
Tady je snad vše jasné i když rozhodčím zjevně nikoliv. Na výstavách se vyskytne pravidelně nějaký ten pes nebo fena, kteří mají více hrubých vad, jsou ve špatné kondici nebo, a to je nejvíce případů, jsou plaší nebo bázliví. To jsou přesně psi pro tuhle známku.

No a potom už je jen naprostý extrém:
“diskvalifikace: – Musí být zadána psovi, který neodpovídá typu požadovanému standardem plemene; který vykazuje chování zjevně neodpovídající standardu nebo který je agresivní; který vykazuje abnormality varlat; který má anomálii čelisti; který má barvu nebo strukturu srsti neodpovídající standardu plemene nebo vykazuje zjevné známky albinismu. Tato známka má být také zadána psům, kteří tak málo odpovídají jednotnému plemennému vzhledu, že to ohrožuje jejich zdraví. Dále by měla být zadávána psům, kteří vykazují vyřazující vady podle standardu plemene. Důvod, proč byl pes hodnocen známkou DISKVALIFIKACE, musí být uveden v posudku.”

Z výše uvedeného mi vyplývá, že na výstavách by se to mělo jen hemžit známkami “velmi dobrá” a “dobrá” a jen skutečně pár psů by mělo dostat známku “výborná”. Obdobně je to s tituly čekatele na šampiona CAC (národního) a CACIB (mezinárodního). Opět citace tentokrát z Výstavního řádu FCI: “CACIB smí být zadán pouze psům, kteří obdrželi známku “VÝBORNÁ 1” v mezitřídě, otevřené nebo pracovní třídě, nebo třídě šampionů. CACIB může být zadán jen tehdy, když dotyčný pes byl posouzen jako mající nejvyšší kvality. CACIB není automaticky a povinně spojen se známkou “VÝBORNÁ 1”.” Opět se vrátím do Litoměřic. Pes s kódem K1 nemůže být vyhodnocen už na první pohled jako jedinec nejvyšší kvality, přestože musím konstatovat, že jinak se mi moc líbil.

Cílem má být soutěž nebo kšeft?

Proč tedy jsou stále zadávány masově známky “výborná”? Především proto, že tituly CAC a CACIB mohou dostat jen psi s touto známkou. Sběratelé titulů si na CACy a CACIBy potrpí. A taky na různé šampióny, především zemí, kde k jejich získání není třeba zkouška. Samozřejmě je to chvályhodné, že takový sběratel investuje čas a peníze a objíždí zahraniční výstavy, kde sbírá tituly. Pro propagaci plemene je to OK.  Dovedu to osobně skouskout i na národních, mezinárodních, oblastních a krajských výstavách i když porušování výstavního řádu (kterým špatné zadávání známek je) je i tady trestuhodné a smutné. Ale kde by to nemělo být trpěno v žádném případě, jsou výstavy klubové a speciální. Ty jsou přece vizitkou Klubu a hodnocení a tituly na nich udělované by měly být vysoce prestižní vzhledem k tomu, že jsme jednou ze zemí původu a genetickou základnou plemene. Místo toho tu i na našich vlastních výstavách chrlíme otitulované psy, kteří přitom na bonitaci byli shledáni jako jedinci s vadou. Tím shazujeme naše výstavy na úroveň šaškáren, kde známka “velmi dobrý” znamená ponížení a “dobrý” je už skoro jako naprosté znemožnění psa i majitele.

Co tedy od výstav chceme? Chceme ukázat své psy na veřejnosti nebo popř si i zasoutěžit, který z nich je momentálně ten nej? Soutěžení je pěkná věc ale všechny soutěže a závody, kdy se neposuzuje podle změřených hodnot ale podle subjektivních pohledů a pocitů, jsou vždy problematické. O to více by měli být ti, kteří posuzují, odborně na výši a striktně se držet stanovených pravidel. Zatím na výstavách vidíme pravý opak. A tristní je, když tento opak je i na výstavách, které pořádá Klub a které by tak měly být ty nejprestižnější nebo u výstav, kde posuzuje klubový rozhodčí, který by měl znát plemeno lépe, než kdokoliv jiný. Bohužel jsou stále slyšet hlasy, že je třeba změkčovat podmínky pro získávání titulů, abychom měli co nejvíce šampiónů. Copak nechápou, že čím přísnější budou podmínky, tím prestižnější titul to bude a naopak? Myslím, že nikoliv, protože tito lidé buďto zcela podlehli závislosti na titulech nebo, a to je ještě horší, cítí v titulech lepší kšeft se štěňaty. Sám jsem se jako chovatel setkal se zájemci, kteří se zajímají pouze a jen o to, zda rodiče mají nějaké výstavní tituly. Jakou mají povahu, bonitační kód, zdraví apod. je zajímalo jen okrajově. Také je to vidět v chovu. Jak se nějaký pes stane šampionem, hned je o něj zájem, jako o krycího psa, přestože předtím o něj nikdo ani nezavadil. Z toho plyne jen jedno – současná praxe vyhovuje buďto lidem závislým a tedy nemocným nebo lidem, kteří si z chovu dělají dobrý kšeft. Jiný smysl v tom nevidím.

Světlo na konci tunelu nevidím

Jak z toho ven? Musím přiznat, že nevidím moc reálných možností. Výstavní řády v bodu o protestech zcela vylučují možnost protestovat proti zadané známce, tedy nelze obvinit rozhodčího, že nezná standard nebo že nepostupuje při hodnocení podle výstavního řádu. Protestovat lze jen proti formálním věcem, jako je třeba malý kruh nebo pozdní příchod rozhodčího. Takže lze jen alespoň pro výstavy klubové a speciální vynutit si na vedení Klubu, aby se postaralo o rozhodčího, který bude skutečně posuzovat a ne střílet od boku podle svých dojmů a pocitů. Lze také samozřejmě jít do extrému a v případě, že rozhodčí začne vykládat o připravenosti psa na výstavu nebo podobné věci, tak ho přerušit, oznámit mu, že porušuje výstavní řád, požádat si o papíry a kruh opustit. O tomhle řešení vážně přemýšlím. Samozřejmě se tak člověk stane černou ovcí, nicméně to už jsem si v Klubu zažil tolikrát, že mne to nijak nerozhází. Nebo vidíte někdo nějakou lepší a reálnější cestu? Budu rád, když se k tomu vyjádříte.

Výstavní příběh Hokyho

Bojuji už proti tomuhle deviantnímu systému od té doby, co jsem si československé vlčáky poprvé pořídil.  Tady je malý příběh aneb výstavní šaškárna na vlastní kůži.

Můj Hoky z Molu Es byl suprový pes, lidem se moc líbil jak exteriérově, tak povahově. Byl jsem na něj opravdu moc hrdý.  Měl jen jednu vadu, vzhledem ke svému naprosto nestandardnímu exteriéru a taky kvůli tomu, že při bonitaci couvl před figurantem, byl nechovný a měl kód P14.  Jeho kód byl A66.5 D5 E1,8 I8 Ob R2 P14, což rozšifrováno znamená, že měl težkou hlavu, světlehnědé a kulaté oči, krátké přední nadprstí a byl hrubého typu. A tady jsou jeho kompletní výstavní výsledky. Kromě jednoho případu, který jsem nedohledal, záměrně uvádím i jména rozhodčích:

Všimněte si, že nikdo, ani kluboví rozhodčí a tím předpokládám největší znalci plemene, nedali Hokymu nikdy horší známku, než “velmi dobrý”. Zkuste si znovu přečíst její specifikaci …
Jediným a opravdu takřka vzorným příkladem, byl pan Štefan Štefík – viz předposlední výstava 24.8.2003. K tomu musím dodat příběh, protože to je příklad, jak by rozhodčí měl postupovat, i když i tady nebylo vše na 100%.
Na německé speciální výstavě si zvolili pana Štefíka, jako rozhodčího. On byl ovšem natolik soudný a věděl, že plemeno nezná tak dokonale aby mohl zcela odpovědně na tak důležité výstavě rozhodovat. Proto odhodil ješitnost a využil možnosti, které mu řády dávají. Přibral si do kruhu jako hospitantku tehdejší poradkyni chovu ČsV v SR Soňu Bognárovou. Nikoliv proto aby ji zaučoval, ale právě naopak, aby ona mu byla radou zkušené rozhodčí a chovatelky k dispozici. Tenhle krok považuji od pana Štefíka za bezprecedentní a hodný obdivu, protože drtivá většina rozhodčích se chová tak, jakoby byli největšími experty i když plemeno vůbec neznají a nesnesli by aby jim v kruhu někdo radil. Nastoupili jsme s Hokym ve třídě vítězů (Hoky byl Polský šampion). Pan Štefík k nám došel a mně dodnes v hlavě zní náš dialog.
Š: “Dobrý den, tak co s tím uděláme?”
H: “Mne se neptejte, Vy musíte rozhodnout.”
Š: “Já mu přece nemohu dát výbornou?”
H: “Pane inženýre, budu Vám vděčen, pokud jako první v Hokyho životě ho ohodnotíte tak, jak skutečně vypadá.”
Š: “To nemohu, To bych mu musel dát dostatečnou.”
H: “Tak mu ji dejte.”
Š: “To ale poplivám všechny své kolegy rozhodčí, kteří mu umožnili získat titul šampiona.”
Nakonec se tedy rozhodl, nedávat mu známku “dostatečná” ale dal mu “dobrá”. Neznám jiný případ, kdy ve třídě vítězů (dnes “šampionů”) pes dostal známku dobrou. A tím jsem před ním smekl hluboko a dodnes má můj velký obdiv jako člověk, který se nebál veřejně tímto alespoň naznačit svůj názor.

Myslím, že z tohoto konkrétního příběhu, který jsem zažil skutečně na vlastní kůži, si každý může udělat obrázek sám. Myslím, že existuje i spousta podobných, bohužel nevím o podobném konci, který jsme zažili s panem Štefíkem.

Zdar a sílu