Můj zcela nevýznamný blog

Dřevěné dlouhé lavice, na nichž se tísnilo vedle sebe jen několik strávníků, možnost nahlédnout do kuchyně a jídlo z absolutně čerstvých surovin. Tak začínalo bistro Home Kitchen v roce 2009 v pražské Jungmannově ulici. Dnes mají tuto značku v metropoli čtyři podniky, my jsme zamířili do toho v Holešovicích, který sídlí v jedné z novostaveb v přístavu.

Dodnes máme v paměti, jak na nás zapůsobila před sedmi lety návštěva v Home Kitchenu v pražské Jungmanově ulici. Skvělá domácí atmosféra, tehdy neobvyklé jídlo „jako od babičky“ i možnost koupit si domácí produkty – třeba chleba s křupavou kůrkou – s sebou domů. Nic z toho se za ta léta nezměnilo, jen se majitelé z jedné provozovny rozšířili po celém městě.
V Holešovicích si vybrali v Jankovcově ulici moderní kancelářský a bytový komplex, kupodivu velká prosklená okna a trochu neosobní venkovní plášť budovy se dobře snáší s rustikálnějším pojetím interiéru. Dřevo odlehčuje přiznané nerezové vedení vzduchotechniky. Je to třeba, otevřená kuchyň je neodmyslitelnou součástí bistra. V půl dvanácté ve všední den jsme našli místo bez problémů. Rezervace tu na poledne neberou, i když na jednom stole, u kterého by se nám zrovna líbilo, byla až do půl jedné cedulka rezervace. Trochu nás překvapilo hned na začátku, že když jsme si vyfotili interiér bylo nám řečeno servírkou, že jídlo si fotit můžeme ale interiér ne, kvůli “ochraně designového řešení a logu”. Trochu směšné, když na webu visí interiér i logo vyfocené ze všech možných i nemožných stran.

Lístek tu nevedou – mladičká číšnice nás odvedla k pultíku, kde trůnilo několik maličkých porcí toho, co zrovna nabízeli. Některé kousky už byly trochu oschlé, ale my se předem inspirovali na webovkách podniku a měli jsme jasno. Vybrali jsme si malý burákový krém s chilli, z týdenní nabídky zapečené fíky s medem a kozím sýrem na listovém salátu a obložený chléb s roastbeefem, krémovým sýrem, žampiony a jarní cibulkou, velký talíř hovězího vývaru a karbanátky Lindstrom.
Kuchař, jehož práci jsme mohli v mezičase pozorovat, se nás ještě zeptal, v jakém pořadí si přejeme servírovat salát a chléb. Obsluhující dívenka nám nenabídla nic k pití, proto jsme se u ní dožadovali domácích limonád. Na dotaz, jestli si dělají sirupy sami, jsme dostali odpověď, o níž si zřejmě personál myslí, že vše omlouvá: „Já jsem tu nová, musím se jít zeptat.“ „No,a?“ chtělo by se odpovědět. Zarážející je, že při tak krátkém jídelním lístku neví, co se tu prodává. Limonády byly opravdu domácí, jen kombinace ananasu s mangem byla trochu mdlá.

Na stůl nejprve přistálo pečivo a z na stole stojící karafky nám obsluha takřka s posvátnou úctou nalila do mističky olivový olej. Pečivo bylo výborné, naopak olej nebyl zrovna nejlepší kvality. Tedy pro konzumaci zastudena. V teplé kuchyni bychom si jeho mdlou chuť dokázali bez problémů představit.

Ostřejší chuť jsme si užili s burákovým krémem, chilli tam bylo tak akorát. Vývar zas ovládl řapíkatý celer. Nicméně byl dobrý, chuťově vyvážený a jemný.

Karbanátky byly bohužel skoro neslané, takže nic moc. Výborné maso v kombinaci s rozemletou červenou řepou totiž chytilo spíš sladký nádech. Když se nás přišla servírka zeptat, jak nám chutná, tuhle připomínku jsme jí řekli a ona odešla s tím, že to v kuchyni vyřídí. Když už jsme hlavní jídla dojedli, tak kuchař šel k hostům u stolu na druhé straně restaurace a když šel zpět, tak přes celý lokál na kohosi zahlaholil “ten stůl měl taky karbanátky a byla slané dost, takže je vše v pořádku”. To nás trochu pozvedlo ze židlí, protože jsme pochopili, že to bylo určeno především těm otravným hostům, kterým nechutnalo – tedy nám. Asi po pěti minutách se najednou zjevil u našeho stolu a řekl, že se omlouvá za neslané jídlo. Podivné chování…

Lehce kyselý rozpečený kozí sýr doplnila a vyvážila chuťl medu, fíky byly čerstvé, salát dobře dochucený. Prostě kvalitka.

Talíř se dvěma obrovskými chleby obloženými roastbeefem byl také skvělý. Staré časy prvního bistra Home Kitchen se nám opět vybavily, když nám rozpečená chlebová kůrka poprvé labužnicky křupla mezi zuby.

Nakonec jsme si objednali ještě espresso a horkou čokoládu. Espresso mělo správnou velikost a servírka nám dobře doporučila, který druh je méně kyselý. Hustá našlehaná čokoláda byla také výtečná. Na dezerty už nám místo nezbylo.

Oběd přišel na 795 korun, ten, kdo si dá třeba jen polévku a salát zaplatí kolem dvou set. Celkově jsme ale z návštěvy v Holešovicích trochu rozpačití, čekali jsme větší kontakt se zákazníkem i poučenější a slušnější personál. Jídlo bylo sice z čerstvých surovin a v devadesáti procentech dobře připravené. Otázkou ale je, zda už to není v kontextu metropole přeci jen málo. Takových podniků je totiž v Praze už poměrně dost.