Můj zcela nevýznamný blog

Kde jinde hledat dobrou lokální gastronomii, než v restauraci s vlastním pivovarem. Proto jsme v Olomouci vybrali k naší návštěvě Svatováclavský pivovar, který se navíc pyšní i pivními lázněmi. Navíc na Tripadvisoru skoro samá skvělá hodnocení. Naladěni na pozitivní notu jsme vyrazili do hanácké metropole s vidinou opravdu kvalitních gastronomických zážitků.

Svatováclavský pivovar sídlí ve zcela nenápadné budově v historickém centru města. Vchod je jako do normálního obytného domu, takže jsme chvíli váhali, zda jsme na správné adrese. Nakonec jsme otevřeli nenápadné dveře a vešli do restaurace. Té v čele vévodí kotle na vaření piva, které dotváří atmosféru interiéru typické pivnice. Celý vnitřní prostor restaurace je nekuřácký, což vysvětlovalo i přítomnost několika maminek s kočárky u stolů. Tím u nás restaurace kladně zabodovala hned při vstupu.

Sedli jsme si ke stolu a za okamžik jsme dostali i jídelní lístek. Ten už ale moc důvěry nevzbuzoval, protože kromě typických jídel k pivu a českých klasik, obsahoval i sekci se zřejmě italskou kuchyní (i když risotto bylo nahrazeno „rizotem“). Trpěl i chronickou „nemocí“ českých restaurací, kdy ceny většiny jídel jsou uváděna bez příloh, které si může host sám vybrat (a zaplatit zvlášť). Už to svědčí o pesimismu kuchaře ke své práci, když nedokáže ke každému jídlu hostovi nabídnout pouze tu správnou přílohu. K pití jsme objednali, jak jinak v pivovaru, řezané pivo a kohoutkovou vodu, která je „zpoplatněna“ (jak nám trochu strojeně oznámila číšnice) 15 Kč za 0,5 l. Druhá nákaza, která se i tady rozšířila, je na stole umístěný stojánek, k prasknutí naplněný firemními letáky zde nabízených produktů. Nevím, proč nemůže stačit na lístku napsaný například džus, proč ho musím vidět vyfocený na letáku, obložený ovocem?

Z nabídky jsme chtěli ochutnat jak ze stálého menu, tak z nabídky momentálních akcí. Proto jsme vybrali z jídelního lístku Vaškovu cibulačku s rozpečeným sýrovým toastem, olomouckou topinku s tvarůžky, slaninou a cibulí a filátka z candáta s grilovanou zeleninou. Z menu akce „Ochutnejte hanou“ jsme si dali plátky uzeného kolena na švestkové omáčce s opečenými bramborovými šulánky. U tohoto menu bylo uvedeno, že slouží k propagaci regionálních produktů a hanácké gastronomie. Na konci jídelního lístku je upozornění, že doba přípravy jídel je 45 minut a více, takže jsme se opět naladili na pozitivní notu s nadějí, že jídlo bude opravdu čerstvé a poctivě připravené.

První přišla samozřejmě polévka a předkrm. Musím konstatovat, že polévka nezaujala ale ani neurazila. Možná bych cibuli před zalitím vodou trochu osmahnul ale chuť nebyla úplně špatná. Zato kuchařova představa toastu se trochu lišila od té naší. Do konzistence sucharu vysušený plátek veky a na něm opět do sucha zapečená trocha sýra měla k toastu hodně daleko. Olomoucká topinka to jakž takž zachránila, i když ona zase trpěla mírným přebytkem tuku a vzhledem k jejímu jménu jsme čekali malinko více těch tvarůžků. Ale chuťově se jí nedalo vytknout nic. Po delší chvíli přišly i hlavní chody. Na první pohled vypadaly dobře. Naše nadšení nejprve trochu pohaslo, když jsme zjistili, že jsou servírovány na úplně studených talířích. Bohužel pozitivní naladění pohasínalo čím dál více. Candát je naše gastronomicky nejvíce ceněná ryba. Proto by se dalo očekávat, že její přípravě bude kuchař věnovat zvýšenou péči. Navíc dvě filátka se zeleninou za 195 Kč nejsou zrovna nejlevnější položkou na jídelním lístku. Bohužel opak byl pravdou. Ryba i zelenina byla připravena dobře, zelenina na skus a ryba byla šťavnatá, ale bohužel jsme se tak trochu ocitli v pohádce Sůl nad zlato. A nejen sůl. Jídlo totiž nebylo absolutně vůbec ničím ochuceno. Tedy pokud nepočítáme zcela nepochopitelnou věc a to, že zelenina byla posypána před servírováním jakousi strouhankou. Navíc s nepříjemnou pachutí, zřejmě z oleje, který byl použit. Prostě naprostý propadák.

Uzené koleno se dá jíst i studené, ale předpokládali jsme, že v podobě hlavního jídla bude teplé. Bohužel byly jen kousky ve středu. Ostatní díky studenému talíři vystydly, než došly na náš stůl. Nicméně jak maso, tak švestková omáčka byly výtečné. Bramborové šulánky jsou regionální specialitou a bohužel to, co nám bylo naservírováno s moravskými šulánky nemělo nic společného. Kuchař si zřejmě spletl základní pojmy a nezná rozdíl mezi pečením a smažením. Kousky bramborové hmoty ve tvaru amerických brambor byly smažené v oleji. Tedy celkové vyznění propagace hanácké kuchyně – už si na Hané raději nikdy nic nedáme.

Jako sladkou tečku jsme vybrali pivní štrůdl s jablky. Naservírovali nám kousek štrůdlu se šlehačkou. Po rozkrojení se na nás zevnitř vyvalila pára. Zjevně měl být servírován teplý. Nicméně kuchař si evidentně s ohříváním moc starostí nedělal a dal plátek štrůdlu z lednice rovnou do mikrovlnky a aby to bylo rychle hotové, tak ji zapnul naplno. Takže těsto na povrchu bylo vlažné a uvnitř takřka bublaly varem jablka. Nejsem odborník na štrůdl, ale chuť piva jsem v něm nenašel. Mám spíše podezření, že nám naservírovali obyčejný štrůdl se šlehačkou, který také byl v nabídce.

Svatováclavský pivovar v Olomouci zklamal na plné čáře. Snad kromě výtečného piva a nekuřáckého prostředí bylo vše více či méně špatně. Nečekali jsme žádné vysoké gastronomické umění. Pivovar se sám prezentuje jako místo s poctivou a chutnou místní kuchyni. Té jsme se v hanácké metropoli ale nedočkali. Smutné je, že ani jídla z akce, která je podporována místním turistickým sdružením a Krajským úřadem, nedopadla jinak, než spíše špatně. Je to smutné hlavně proto, že tyhle prostředky jsou z kapes nás všech.

Zdar a sílu

PS: A ještě dovětek, který ale k restauračnímu provozu nedílně patří. Pokud půjdete ve Svatováclavském pivovaru na WC a budete chtít použít kabinku (což ženy vždy), vezměte si s sebou klínek na dveře nebo smeták na jejich zapříčení. Žádné dveře na WC v této restauraci totiž nejdou zamknout. A buďte si jisti, že při kapacitě restaurace vždy někdo vaši kabinku vyzkouší, zda je volná.