Můj zcela nevýznamný blog

Konopiště je cílem turistů v každém ročním období. A prakticky všichni musí projít kolem krásného objektu staré myslivny. Tady sídlí restaurace se stejným názvem, tedy Stará myslivna. Na svých webových stránkách se chlubí navíc několika svými šéfkuchaři se zahraničními zkušenostmi. Kromě jiného i účastí na světové výstavě v Japonsku v roce 2005 a Číně 2010. Takže jsme vyrazili do loveckého revíru Ferdinanda d‘Este a těšili jsme se na zážitek z tradiční kuchyně následníka trůnu.

Objekt Staré myslivny byl zrekonstruován v roce 2009 a nutno říci, že velice zdařile. Lovecké trofeje, jediný portrét Ferdinanda v životní velikosti nebo starý a funkční orchestrion, to vše vytváří nezapomenutelnou atmosféru restaurace. Z oken se navíc můžete dívat na minioboru s jeleny, daňky a muflony, kteří chodí až k plotu a nechávají se od kolemjdoucích krmit. Ale my jsme přišli především za místní kuchyní.

Nabídka byla jak denního menu, tak stálého jídelního lístku. V denním menu nás zaujalo, že byla nabízena thajská polévka a boršč, které zcela zjevně do konceptu restaurace tak úplně nepatří. Proto jsme raději sáhli po stálém jídelním lístku. K pití jsme si dali dvě skleničky chardonnay z Habánských sklepů (1 dl za 24 Kč) a džbánek kohoutkové vody (30 Kč). Nutno konstatovat, že víno bylo výtečné, vychlazené a ve srovnání s mnoha jinými restauracemi v ČR nepředražené. Jako předkrm jsme vybrali zámeckou zvěřinovou paštiku Karla Ludvíka s brusinkami a tousty z bílého chleba, dále pak polévku s lákavým názvem „hustá gulášovka Stará myslivna“. Z hlavních jídel nás zaujalo jídlo s nejdelším názvem – pečený bažant z bažantnice Konopiště  dle Viléma II. se slaninou na červeném víně a divokém koření, kysané zelí, šťouchané brambory a také jedno ze specialit restaurace dančí tournedos prince Rudolfa s jalovcem a omáčkou z Aronie (černá jeřabina).

Když jsme čekali na první chod, ukázalo se, že funkční orchestrion není vždy ten nejlepší nápad. Obzvlášť v případě, že je umístěn přímo mezi stoly hostů. Dvakrát si ho příchozí spustili a hlasité řinčení a vyhrávání nebylo zrovna nejpříjemnější. Naštěstí skladby jsou v něm poměrně krátké. A přišel předkrm a polévka. Paštika nevypadala špatně až na to, že k ní byl dost nelogicky servírován salát, polníček a půlka rajčete, pokapané balzamikovým octem. To ovšem nebyl jediný problém. Tousty z bílého chleba představovaly plátky polosyrového bílého pečiva, které se prodává jako chlazený polotovar v supermarketech. Chuťově nebyla paštika špatná, jen trochu suchá. Uvnitř byla zřejmě švestka, nicméně jsme to pouze odhadovali podle vzhledu, protože chuťově to poznat nebylo.

Polévka byla plná masa, opravdu hustá. Chuťově nebyla špatná, jen jsme zvyklí na trochu tmavší barvu a výraznější chuť. Nicméně tohle mohl být nějaký speciální recept a zřejmě tak měla vypadat i chutnat. První chody tedy o nějaké výjimečnosti restaurace a umění jejích propagovaných a vychvalovaných šéfkuchařů nijak nepřesvědčily. Proto jsme byli zvědaví na hlavní chody.

U speciality podniku nás sice překvapilo, že příloha se musela objednat zvlášť, jakoby si kuchař nebyl jistý, co se k jeho specialitě nejlépe hodí. My jsme objednali šťouchané brambory na doporučení obsluhy. Takže obě hlavní jídla jsme měli se stejnou přílohou. Speciality podniku, tedy dančí tournedos, bylo opět servírováno se salátem, polníčkem a rozkrojeným rajčetem s balzamikovým octem. Tedy stejný motiv, jako u paštiky. Působilo to hodně laciným a tak trochu odfláknutým dojmem. Nicméně maso bylo skvostně upravené a výtečné. Omáčka z jeřabiny k masu chuťově ladila naprosto dokonale.

Bažant byl chuťově dobrý, maso výtečně připravené. Skvostem bylo ovšem kysané zelí, které bylo opravdu lahodné. Proto nás překvapilo, že na šťouchaných bramborách trůnilo opět rozkrojené rajče. K zelí ani k pečenému masu se vůbec chuťově nehodilo. Obě hlavní jídla v nás tedy zanechala velice rozporuplný dojem, protože část pokrmu byla skvělá a vždy na něm bylo i něco, co dokazovalo, že kuchař zrovna vyladit pokrm moc neumí.

Nakonec jsme neodolali přece jen dennímu menu a objednali si jako dezert bavorské vdolečky. Byly výtečné a pár kladných bodů přece jen restauraci v našich očích dodaly.

Za oběd jsme zaplatili 851 Kč. Celkově jsme z návštěvy restaurace Stará myslivna na rozpacích. Nejen kvůli jídlu. Jeho rozporná kvalita se odrážela i v obsluze. Velice příjemná servírka a naopak mladý číšník, který se nezeptal, zda nám chutnalo a objednávky přijímal skoro jako obtěžování. V každém případě cenová relace tu neodpovídá kvalitě. Zjevně z úspěchů kuchařů v minulosti se nedá žít věčně. Škoda, koncept restaurace je skvělý ale interiér a názvy jídel, odkazující na monarchii, nejsou samospasitelné.