Můj zcela nevýznamný blog

Afgánských restaurací u nás opravdu moc není a tak ochutnat tuto poměrně exotickou gastronomii je jistě vzácností. Nejsme žádnými nadšenými milovníky exotických kuchyní a tedy ani odborníky na ně. Dostali jsme ale tip na restauraci Behsud nedaleko od náměstí I.P.Pavlova a tak jsme vyrazili poznávat afgánské chutě.

Restaurace sídlí v suterénu zvenčí nijak překrásně vypadajícího domu a pouze poutač připomíná, že tu sídlí nějaký restaurační podnik. Po sestoupení po několika schodech jsme se ale ocitli v malém lokále s velice příjemnou atmosférou. Hosté tu mohou sedět jak klasicky u stolů, tak je tu připraven i kout s polštáři a koberci. My jsme volili ten stůl. Bylo nám trochu smutno, protože jsme v restauraci byli skoro sami a ani v průběhu naší návštěvy v poledních hodinách se to nijak výrazně nezměnilo. Obsluhoval nás mladý muž, jak jsme se dozvěděli později, syn šéfkuchaře.

Z nijak přehnaně rozsáhlého menu je možné vybírat i podle fotografií pokrmů, které jsou vždy na protilehlé stránce jídelního lístku. My jsme si k pití dali afgánský domácí jogurtový nápoj, litrovou karafu s kohoutkovou vodou a citronem a skleničku moravského chardonnay. Jídla jsme vybírali trochu déle a není divu, vše bylo pro nás tak trochu sázkou do loterie co ochutnat, abychom si udělali co nejlepší obrázek. Nakonec jsme vybrali jako předkrm “Bamya”. tedy vařená okru se zeleninou v rajčatové omáčce a “Sabzi”, což je špenát vařený na česneku s pórkem a mungo fazolemi. Obojí s domácím afgánským chlebem. Jako hlavní jídla nás zaujaly hovězí placky naložené ve speciální směsi koření a zelenině s čatní a melasou z granátového jablka a potom také specialita podniku “Kabuli Palaw”tedy afghánský slavnostní pokrm z basmati rýže s kořením, pomalu vařeným jehněčím masem, karamelizovanými rozinkami a mrkví.

Jako první dorazily na stůl nápoje a ošatka s afgánským chlebem a ochuceným máslem. K vínu a vodě nemá smysl asi nic psát. Jogurtový nápoj byl s kousky okurky, mátou a solí a malinko připomínal chuťově indické lassi. Byl osvěžující a výtečný. Domácí afgánský chleba, který jsme ostatně měli i jako přílohu k prakticky všem jídlům byl křupavý, jen lehce posypaný černým sezamem. Slané máslo s bylinkami k němu perfektně ladilo.

Po chvíli přišly také předkrmy. Špenát byl jemný, chuťově malinko připomínal i českou úpravu, ale pasta z fazolek mungo mu dodávala jakousi jemnost a zajímavý chuťový tón. Vařená okra, tedy plody ibišku jedlého, není u nás zcela obvyklá surovina. V téhle úpravě nám chutnala. Rajčata jí dávala mírnou nakyslost a její specifickou jemnou chuť tak ještě zvýraznila.

Už jsme se těšili na hlavní jídla. Ty dorazily po poměrně dlouhé době, po jejíž většinu času jsme museli zírat do prázdných talířů po předkrmech. Přestože jsme byli v restauraci celkem 4 hosté (2 stoly po dvou), obsluha moc rychlostí a starostí nevynikala. Konečně jsme se dočkali odnesení špinavého nádobí a našich hlavních chodů. Bohužel chyběly vidličky, které jsme použili na předkrmy a museli jsme se jich zvlášť dožadovat. Hovězí placky, i když vypadaly jako obyčejné karbanátky, byly naprosto dokonalé. Lehce pikantní chuť doplnily dva druhy čatní ale úplně nejlépe melasa z granátového jablka. Kombinace chuti hovězího masa a sladké melasy byla prostě skoro návyková.

Specialita podniku byla přesně taková, jak jsme si ji představovali a jak vidíme slavnostní jídlo ve filmech z oblasti středního východu. Tedy kopec skvělé ochucené rýže a k tomu kousky masa s omáčkou. Žádná designová paráda, žádné zbytečné ozdoby, prostě se jde pouze a jen po podstatě, tedy skvělé chuti. Nemělo to chybu.

Nakonec jsme neodolali a museli ochutnat moučníky. Nabízenou baklavu známe, tak jsme si objednali další dva, které byly v nabídce. “Goshe phil”, tedy smažené šátečky, nebo spíše nafouknuté placičky, posypané moučkovým cukrem, pistáciemi a kardamomem byly křupavé a opravdu výborné. Byly více sladké, než je u nás u dezertu zvykem, čímž je střední východ ale i třeba Řecko pověstné.

Druhým moučníkem byla “Shirpira”. Jak jsme se v jídelním lístku dozvěděli, jedná se o „afghánskou čokoládu“, která se připravuje z plnotučného sušeného mléka s pistáciemi a vlašskými ořechy. Byli jsme trochu překvapeni, když jsme na talířku dostali malinkou kostičku čehosi. Tohle cosi bylo ovšem výborné, sladké, pistáciové a smetanově mléčné. Tu deklarovanou „čokoládu“ to připomínalo jen tvarem.

Placení proběhlo bez problémů. Za poměrně bohatý oběd jsme zaplatili 996 Kč. Afgánská restaurace Behsud zcela jistě zklamala v „kvalitním servisu“, který na svých webových stránkách proklamuje. Pravdou je, že ceny jsou tu velice férové a jejich kvalita vysoká. Navíc pro hosty, kteří nemají rádi exotická příliš kořeněná jídla je tohle ta pravá alternativa, protože zdejší kuchyně vyniká sice využíváním některých u nás nezvyklých surovin nebo kombinací, ale jejich ochucení je zcela v mezích, jaké známe i z evropské kuchyně.