Můj zcela nevýznamný blog

Tohle jsem nepsal jako recenzi restaurace, ale proto, že to byl můj nehrůznější gastronomický zážitek posledních let. Takže od začátku.

Tak jsme zavítali do města kvalitního perníku, trhavin a jezdeckého sportu abychom zkusili nějakou tu restauraci. Naše kamarádka nám doporučila pizerii Santa Maria přímo na náměstí v historickém centru. „Tahle je tu vyhlášená jako to lepší, co Pardubice nabízejí,“ přesvědčovala a ladila naše chuťové buňky.

Pokud tomu je skutečně tak, pak jsou Pardubice tou nejhorší gastronomickou špeluňkou v našem státě. Kromě „neitalských“ nealkoholických drinků, které jsme si v parném dni dali na osvěžení, bylo vše ostatní úplně špatně. Už jste někdy v italské restauraci viděli podobnou nabídku polévek ?

Naše kamarádka to vtipně okomentovala, že když seberou obarvený vývar z vrchu, je to al pomodoro, když naberou ze dna se zeleninou, je to minestrone a když do toho hodí předvařené těstoviny je to alla veneziana. Nakonec jsem se zeptal číšníka a ten mi tenhle vtip prakticky potvrdil, když řekl, že u nich jsou všechny polévky stejné-rajčatové, protože to tak hosté mají rádi.

Rindercarpaccio je pochoutka především ze severních provincií Itálie (proto také ten poloněmecký název). Jsou to tenké plátky hovězího s rukolou, parmazánem (nebo grannou) a kvalitním olivovým olejem. V Santa Marii to vylepšili tak, že plátky masa zcela zasypali jakýmsi nezralým sýrem a pokapali citronem. Hrůůůůůza !!!

Spaghetti ale carbonara jsou jedním z nejsnadnějších jídel, které se dají z těstovin připravit. Receptů je plno, nicméně vždy jsou to “al dente” uvařené těstoviny, do kterých je zamíchána směs vaječných žloutků (popř. celých vajec) smíchaných s kousky lehce prohřáté guanciale (popř. jiné kvalitní slaniny) Směs se smíchá s ještě vařicími těstovinami a vejce se tím srazí a udělá jemný a chutný potak na těstovinách. Pro zjemnění se dává často i trocha smetany. Kecy o tom, že tam smetana nepatří, jsou nesmysl. Carbonara není žádný patentovaný recept, je to lidové jídlo a každá rodina ho dělá trochu jinak. Prohlašuji tady místopřísežně, že jsem v Itálii jedl carbonara i se smetanou, takže pokud někdo chce, patří tam. V Santa Marii byli opět kreativnější. Uvařili skoro na kaši spaghetti (mám podezření, že to nebyly italského typu ale české vaječné špagety), dali je do mrazáku a pak vždy odloupli porci a ohřáli. Vedle si na pánvi osmahli anglickou slaninu, přidali směs vejce a smetany asi v poměru 1:2 a vše za stálého míchání usmažili na suchou hrudkovitou kaši. Tu pak smíchali s těstovinami, posypali levným sýrem a je to.  Vrcholem v plné sezóně bylo to, že talíř okapali dokola směsí oleje, sušené (!!!) bazalky a oregána a ořechů. Nechutné už na pohled:

Další perlou místní gastronomie bylo risotto al funghi (v Santa Marii používají zásadně italské názvy jídel). Primitivní příprava italské klasiky. Rýže se opraží nebo osmaží na oleji se šalotkou, přilije se víno a vývar tak, aby rýže byla lehce ponořená a vaří se. Stále se míchá a dolévá vývar. Když je rýže skoro “al dente” přisype se parmazán (nebo granna) a po odstavení ze sporáku se vmíchá studené máslo. Pokud je to houbové, tak se dělá s houbami. Šéfkuchař Santa Marie nevěří Italům a tak recept vylepšil. Rýži nejprve propral ve studené vodě a dal vařit do vody. Když byla už doměkka (nikoliv al dente) uvařená, smíchal ji s rajčatovým protlakem, uvařenými houbami, kousky syrové neoloupané zelené papriky a posypal levným sýrem. A aby to bylo “jako v Itálii” opět okraj talíře (mimochodem na jedné straně oprýsknutého, jak někde v zázemí dostal pěknou ránu) pokapaný nechutnou směsí oleje, sušené bazalky a oregana a ořechů.

Co se snad ale nedá zkazit v pizzerii je pizza. I z tohoto omylu nás v Santa Marii vyvedli. Pizza picante byla vše, jen ne to, co bylo na jídelním lístku. Po rajčatové omáčce ani stopa, zato opět přemíra levného sýra a kolečka jakéhosi salámu. Vše doplňovaly na kousky nakrájené beraní rohy a nějaká červená paprika. Nesměla opět chybět syrová neoloupaná paprika zelená. O napaření a snadném oloupání tuhé slupky papriky zjevně kuchař nikdy neslyšel.

Pizzeria Santa Maria nás překvapovala i dále. Třeba tím, že přestože obsluha viděla, že nám vůbec nechutná a jídlo vracíme,  dala nám na stůl vizitku s tím, že pokud bychom měli chuť, mají ještě stejnou restauraci i v Hradci Králové. No to tedy potěš pánbůh hradečáky…

Doufám jen, že tvrzení o Santa Marii, že “patří k tomu lepšímu v Pardubicích” je jen jejich klamavá reklama protože opak je pravdou. Hrůzný zážitek, za který jsme restauraci zaplatili přes 800 Kč, ve mně zůstane dlouho a asi se už dlouho do Pardubic nepodívám. A vám tenhle tragický pokus o restauraci taky nedoporučuju.

Zdar a sílu