Můj zcela nevýznamný blog

Už se zase chystá další pochod homosexuálů Prahou. Jako každoročně vyrazí na “Prague pride” a údajně tím chtějí ukázat svou odlišnost a upozornit na diskriminaci homosexuálů, která prý u nás stále existuje. Jak to tedy skutečně je?
Do nedávné doby byla homosexualita nikoliv zakázána, ale jako sexuální deviace nebyly tolerovány její projevy na veřejnosti. To vše se změnilo, když byla homosexualita na nátlak lobbistů vyjmuta z deviací a nazvána nově jako “jiná sexuální orientace”. Měl jsem vždy a mám dodnes mezi svými kamarády, přáteli a známými několik homosexuálů a tedy nikdo mne nemůže obviňovat z nějaké homofobie. Nemám problém, když má druhý jiné sexuální preference, pokud mne tím neobtěžuje a neomezuje. Kupodivu nikdo z mně známých homosexuálů nemá pozitivní vztah k podobným akcím, jako jsou “pochody hrdosti”. Ani já dost dobře nechápu, jaký mají tyto akce v naší společnosti smysl?
Homosexualita u nás není trestná, homosexuální páry mohou svobodně chodit po ulicích a projevovat k sobě něžnosti, existují oficiální kluby pro homosexuály apod. Po velkém nátlaku a obrovské kampani, prosadila homosexuální lobby zákon o registrovaném partnerství. Pokud si vzpomenete na vyjádření představitelů komunity homosexuálů, argumentovali srdceryvnými případy, kdy homosexuál nemůže dostat v nemocnici informace o svém nemocném partnerovi, nemůže po něm dědit apod. Tyhle lži byly sice vyvraceny renomovanými právníky, ale všichni, kdo homosexuálům věcně argumentovali, dostali nálepku homofobů a tak konec nátlakové kampaně proběhl prakticky bez hlasů proti a zákon byl schválen. Jistě si také vzpomenete na tehdejší záplavu vyjádření v radostné euforii především pana Hromady o tom, že společnost nemusí mít strach, že nechtějí pořádat žádné svatby, že nechtějí adoptovat děti a zakládat svazky rovnoprávné s rodinou.
A neuběhlo ani pár týdnů, a už se pořádala opulentní a bulvárem hojně oslavovaná svatba dvou známějších osob na Karlštejně. A od té doby už jich byly ne-li stovky, pak zcela jistě desítky. Homosexuálové mají své rozhlasové stanice, své televizní pořady a své časopisy. Prostě společnost jim neklade žádné překážky pro normální život. Ale nátlak pokračuje. Dnes se hraje o možnost adoptovat děti. Kde jsou slova pana Hromady? A v této situaci, kdy homosexuálové mají svůj zákon (diskriminuje většinovou společnost, protože heterosexuální pár nemá právo na registrované partnerství),  stále skupina lidí povykuje po ulicích a v médiích, jak musí prezentovat svou odlišnost a jak jsou diskriminováni. Jako heterosexuál nemám potřebu svou sexuální orientaci prezentovat na veřejnosti, nemám potřebu vyřvávat polonahý po ulicích, že jsem heterosexuál.  Sexualitu totiž cítím jako svou soukromou a intimní záležitost. Ten, kdo ji má potřebu demonstrovat veřejně, ten trpí už po staletí známou deviací – exhibicionismem. Proto já rozděluji tyhle lidi na homosexuály, tedy lidi, kteří mají jinou sexuální orientaci (a s těmi se stýkám a nemám s nimi žádný problém) a buzny, tedy lidi, kteří trpí souběhem deviací a tou dominantní je exhibicionismus.
Pochody, kde buzny exhibují a vydávají se za představitele homosexuálů, samozřejmě nelze zakázat. Nejsme bohudíky už v totalitním státě. Nicméně lze o nich bez strachu z nálepky homofoba psát a mluvit otevřeně a nazývat je pravými jmény. Vrcholem je, když těmto akcím dávají podporu námi volení politici. Nejsem homofob, nemám problém s jakoukoliv sexuální úchylkou, která nepřekračuje současné zákony, ale vadí mi, když se plazíme po kolenou a podkuřujeme menšinám jen proto, abychom jimi nebyli označeni za “foby” jakéhokoliv typu. Tady už totiž končí svoboda a demokracie, když jsme svazováni menšinou strachem z toho, abychom nebyli nařčeni z diskriminace. A právě tak se buzny chovají. Vždy budu bojovat proti jakékoliv diskriminaci homosexuálů ale vždy také budu proti veřejným exhibicím narušených jedinců!!!

Zdar a sílu